Bažantův rybník – Horňák a s ním spojené mlynářství v Zašové

---

Rybník nacházející se ještě na katastru Zašové o rozloze 0,11 ha byl revitalizován v letech 2016–2017 rodinou Halaštů ze Zašové.  Vodníkova rodina střežící rybník je dílem místního řezbáře Adolfa Kreisela. Soukromý pozemek.

Dříve na místě dnešního stavení čp.  125 stával Dolní mlýn. Vydejme se tedy na tomto místě do historie mlynářství, které je nejstarším doloženým řemeslem  v Zašové, tak jak je sepsal Mgr. Jan Matyáš PhD. v knize Zašová v proměnách časů (2020): 

Mlýny v Zašové

Mlýn (moučný) se poprvé zmiňuje roku 1374. Držení mlýna a jeho provoz vždy patřilo mezi výnosná zaměstnání. Už před rokem 1620 stály v obci dva mlýny. První, zvaný Dolní mlýn (později Bažantův), situovaný zde v Zátokách, patřil k původnímu fojtství. Dolní mlýn (moučný a pilný) „s rolemi, lukami, pasekami, se všemi příležitostmi, jakž od starodávna zamezený byl“ roku 1627 zakoupil za 500 zlatých majitel dvora Jan Kuča. Později tento mlýn nazývaný „Dolní pod Zašovou“ (dnes čp. 125 „u Bažantů“) prodal Matěji Mansfeldovi za 180 zlatých, který mimo jiné měl povinnost „mostek na Šibenkách přes struhu sám opravovat a nový dělat, kdyby se zbořil.“ V roce 1669 jej koupila vrchnost, která jej vlastnila po více jak dvě staletí a mlýn pronajímala. V druhé polovině 18. století byl mlýn schematicky zanesen do I. vojenského mapování. Podle mapy panství (okolo roku 1816) byl mlýn obdélného půdorysu. Přiléhala k němu užší kolmá budova a celý areál doplňovala další čtveřice budov s tím, že jedna byla na druhé straně strouhy. Na indikační skice z roku 1834 se rozložení budov mírně změnilo. Hlavní objekt mlýna se vstupem z jižní strany se dochoval podobně jako tři největší dřevěné stavby areálu. Přistavěna byla trojice menších objektů, z nichž dva se nacházely naproti mlýnu za strouhou. V roce 1857 ho měl v nájmu Johann Frnka (*1801). Kolem roku 1872 byla v západní části pozemku postavena u mlýna pila. Později v roce 1880 jej obhospodařoval nájemce Michal Macháček (*1831) s pomocníkem Františkem Davidem (*1857). Ještě na konci století měl mlýn dvě kola na horní vodu o dvou moučných mlecích složeních podle starého systému, pilu (valašskou jednušku) pohánělo kolo na spodní vodu. Začátkem 20. století tam byl nájemným mlynářem Martin Pečiva (*1852) a po něm jeho syn František (*1887). V roce 1912 mlýn s pilou v nařízené exekuci odkoupil ekonom Artur Bažant (*1866), který vzápětí zažádal o znovuzřízení mlýna s pilou. Artur Bažant postupně modernizoval objekty mlýna. V místech zbořené staré pily vybudoval nový objekt vybavený jednou rámovou a kruhovou pilou, k pile byla navíc přistavěna zděná kancelář a šrotovník. V roce 1927 dosavadní vodní kola nahradil Francisovou turbínou pohánějící dynamo na výrobu elektrického proudu k pohonu všech strojů, resp. celého objektu pily a vlastního závodu. Jako zajímavost se v tisku dochovala nabídka na prodej proutí z vrb, které kolem svého rybníka, dodnes nazývaného „Bažantův rybník“ vysadil. Každé jaro si je košíkáři za poplatek mohli ořezat. Po Arturovi přejal provoz v roce 1940 jeho syn Emil (*1909). Ten mlýn zrušil a věnoval se výhradně pilařství. Zařídil si obchod s řezivem, tesanými trámy a palivovým dřevem. V druhé polovině 20. století přestal být mlýn využíván a nakonec byl spolu s pilou a náhonem zrušen. Později byla budova pily zbořena. Před jeho odstraněním na jaře 2020 byly patrné ještě zděné podezdívky strojů, původní vodní náhon s přepadem a stodola sloužící jako sklad materiálu a samostatně stojící sklep, v jehož v zadní místnosti se částečně dochovaly unikátní zděné líhně na ryby. Z celého komplexu budov tak zůstal zachován pouze hlavní objekt mlýna (významně přestavovaný v průběhu 20. století) s betonovou kašnou se zbytky součástí původní turbíny a hospodářské stavení.

Od roku 2020, díky aktivitě současných majitelů, rodiny Halaštovy, prochází areál rekonstrukcí a je zde na starých základech budován mlýn s plánem na ubytovací a restaurační využití. Ostatně rodina Halaštova v letech 2016–2017 revitalizovala Bažantův rybník - Horňák, stejně jak v roce 2020 zcela nově vybudovala v sousedství bývalého mlýna další, tzv. Bažantův rybník - Dolňák.

Druhý mlýn, označovaný jako Horní, nebo taky dnes Hřivův, prodal Martin Petrnáč v roce 1639 za 300 rýnských mlynáři Janovi z Rožnova. Tento mlýn, na východ od Bažantova mlýna, měl dvě moučná složení na mletí obilí a kašník na omílání slupek pohanky. Poblíž mlýna stála i vodní pila. Po jeho smrti připadl mlýn jeho ženě, která jej postoupila svému druhému manželovi Janu Hřivovi. A v rodině Hřivů a jejich potomků zůstala usedlost od roku 1687 až dodnes (dnes čp.124 „u Hřivů“). I tento mlýn byl schematicky zachycen na prvním vojenském mapování a stejně tak na mapě panství (okolo roku 1816). Měl čtvercový půdorys, na východní straně bylo několik staveb (jedna pak západně od mlýna), naproti mlýnu na druhé straně strouhy stávala pila. Podle indikační skici z roku 1834 měl mlýn hlavní průčelí od východu. Původní počet budov se snížil. Tento stav zůstal více méně platný po celé 19. století, jen v posledních desetiletích přibyla k samotnému objektu mlýna na západní straně přístavba obdélného půdorysu a podobná novostavba vznikla i mezi stodolou a mlýnem.  V roce 1857 je majitelem mlýna uváděn Johann Hřiva (*1816), k roku 1880 pak jeho zeť Ferdinand Janiš (*1850), jemuž pomáhají Čeněk Horák (*1855) a ještě i starý mlynář Jan Hřiva. Po technické stránce byly mlýn a pila na konci 19. století opatřeny „třemi konečními vodními koly, 1 mlýnské složení francouzského a dvoje složení starého způsobu, pak jedným spodovodním kolem, jednu tak zvanou valašskou pilu jedným rámem a jedným plechem žene.“ K roku 1900 je už jako majitel a mlynář uveden syn Ferdinand Hřiva (*1849), jenž vlastní mlýn i pilu. Jeho pomocníkem se ve sčítacích operátech jmenuje Alois Janiš (*1878). Na počátku dvacátých let došlo k obměně kol související s přestavbou pily (1922). Po Ferdinandu Hřivovi převzal mlýn s pilou jeho syn Richard (*1895) který zařízení v letech 1926–1930 pronajal Arnoštu Alinčemu. Ten pak přešel do Zubří, kde provozoval místní pilu. Hřiva následně rodinný mlýn s pilou zmodernizoval, avšak nějaký čas provozoval mlýn bez

 patřičného živnostenského oprávnění, na což se přišlo až počátkem čtyřicátých let. Tehdejší mlýn byl popisován (1940) jako prostá a zchátralá budova se sedlovou střechou krytou šindelem a lepenkou s jedním mlýnským kolem a pilou. Chod mlýna tehdy zajišťoval jeden elektromotor o výkonu 15 koňských sil, byla zde loupačka, 3 vysévače, 1 prašník s trierem a 1 reforma s cylindrem na krupici. Mlýn byl následně ve 40. letech rodinou Hřivů modernizován (plány stavby vyhotovil místní stavitel František Vlček), byl postaven parní stroj pro pohon pily (jelikož mlýnský náhon poškozený povodněmi nebyl funkční). Původní rozvržení budov Hřivova mlýna z konce 19. století je i dnes dobře patrné, přestože areál prodělal mnoho změn zejména v druhé polovině 20. století (byl zrušen úsek strouhy okolo mlýna s pilou). V roce 1967 dostalo místní JZD povolení na provoz pily, jejímž vedoucím se stal Miroslav Hřiva. Následně byla zahájena výstavba haly na dřevěné obaly a bedny (1972). Jižní část hospodářské budovy byla později přestavěna na dvoupatrovou ubytovnu. V současné době v prostorech stále funguje pilařská výroba v režii rodiny Hřivů.

Oba mlýny byly závislé na mlýnské struze napájené z Rožnovské Bečvy. Struha začínala ve vzdálenosti asi 1000 m nad horním mlýnem od stavidel na vodním jezu. Majitelé obou mlýnů se pak dělili o tzv. právo potahování vody a s tím související povinnost udržovat a opravovat náhon a stavidla. Zmiňuje se už před polovinou 17. Století (má starší původ nejméně v 16. století), kdy musel zašovský fojt Jan Kuča v případě zničení opravit můstek přes strouhu na Šibenkách (zřejmě někde v místech dnešního mostu u čp. 453). O více jak sto let později je zaznačena na I. vojenském mapování. Na mapě panství (okolo roku 1816) se strouha napojovala na Rožnovskou Bečvu (dále jen Bečva) někde v místech pod dnešním Zašovským jezem (též znám jako Střítežský splav). Už v té době u vpusti nejspíše existovala nějaká příčná stavba přetínající koryto řeky a uměle navyšující vodní hladinu strouhy. Na konci 19. století tuto funkci plnil jez zbudovaný ze dřeva a fašin, přičemž „jeho hlavní prah dřevěnými koly upevněn, má 53 m viditelný dlouhý přepad a ostatní část jest řečištěm zanešená. Těleso jeho jest 80 cm široké.“  Na pravém konci jezu vedlo dřevěné koryto se splávkem, jímž se reguloval přítok vody do samotné strouhy, na jejímž začátku se nacházela regulovací vpust se dvěma okenicemi. Jez byl v roce 1915–1916 neodborně upraven Arturem Bažantem, další opravu iniciovali mlynáři Hřiva s Bažantem na počátku dvacátých let. Majitelé vodního práva Artur Bažant a Richard Hřiva dostali v roce 1926 příspěvek 32 090 korun z fondu na regulaci Bečvy na obnovu Zašovského jezu poškozeného povodní v srpnu 1925. Práce byly realizovány do roku 1928, resp. nedostatky stavby byly napraveny až v roce 1933. Následně toto dílo poškodila velká povodeň na Bečvě v roce 1940, po níž již patrně nebylo obnoveno v původním rozsahu. Se stavbou současného jezu se začalo v padesátých letech. Tehdy zanikl úsek Struhy k Bažantovu mlýnu a pod ním. Navzdory tomu zůstal funkční úsek mlýnského náhonu v úseku od střítezského náhonu řeky Bečvy po Hřivův mlýn a následně od Bažantova Dolního rybníka k okresní silnici, kde byl zbytek strouhy sveden do potrubí ústícího do Bečvy nad motorestem a dnes patří mezi nejstarší dochovaná technická díla v obci.

 Původně strouhu kromě řeky Bečvy napájel rybník Smradlák (dnes rybníček u železniční trati - původně rybník zasahoval až k dnešní hlavní obecní silnici na západě (

nejzápadnější část byla téměř u budovy bývalého kina), která běžela po jeho hrázi. Na severu dosahoval svahů Hliníku, na východě končil v zatáčce pod domem čp. 750 a na jihu nad domem čp. 453.

 Rybník byl napájen kanálem ze Zašovského potoka nad dnešním mostem U Václava. Podobně velký rybník Panštica byl též za tenisovými kurty mezi Bažantovým mlýnem a starou cestou. Vodou ho zásoboval rovněž Zašovský potok a jeho hráz je dodnes patrná jako terénní vlna poblíž domu čp. 420 u hlavní silnice z Val. Meziříčí do Rožnova p. R. Po roce 1836 však byly vysušeny a přeměněny na louky a později ornou půdu.

Nejstarším dokladem přenosu elektrického proudu v Zašové je věžová transformátorová stanice u Bažantova mlýna ze čtyřicátých let 20. století. Jednoduchá zděná a omítaná hranolová stavba s valbovou střechou s bleskosvodem dnes svému účelu již neslouží. Tato trafostanice sice přímo nesouvisela s elektrifikací obce jako takové, jelikož byla spjatá s provozem Bažantovy pily, přesto ji můžeme chápat jako nesamozřejmý doklad minulosti spjatý se samozřejmým prvkem našeho života, bez něhož bychom si dnes běžné fungování dokázali představit jen těžko.