Pověst o vzniku Veselé

 

V dobách dávno minulých byl život v podhůří Radhoště, při úpatí Vsetínských vrchů, po obou stranách Stržského (dnes Veselského) potoka ústícího do Rožnovské Bečvy, těžký a chudobný. Tam, kde se dnes rozprostírá dědina Veselá, ještě ryzí a téměř nedotčená příroda byla. Chalup tu bylo pomálu. A přesto tu bylo živo. Na návrší nad řekou Bečvou měli zbojníci svůj hrádek. Hlasitý ryk a zpěv se často do dáli nesl údolím řeky, zvlášť když se po zdařeném lupu veselili.

Někdy začátkem 13. století to mohlo být, to rod Přemyslovců vymřel po meči a slavní Lucemburkové se dostali k žezlu, na hrádku žili dva bratři. Starší Vojen, po otci ziskuchtivý bojovník. A mladší Vladimír, po matce povahy mírné a dobrotivé. Na první pohled se mohlo zdát, že v chudých valašských horách nebylo co loupit. Avšak Hradiště bylo veskrze strategickým místem. Dobrý výhled na cestu, vedoucí po levém břehu řeky Bečvy mezi Meziříčím a Rožnovem, poskytoval dostatek příležitostí pro tažení, při kterých nejednou lapkové „ulehčili“ projíždějícím pánům a kupcům od jejich drahocenného nákladu. A tak řemeslo zbojnické kvetlo.

Vojen ctil slib, který dal otci na smrtelné posteli. Totiž, aby čest jménu jejich zbojnickému i řemeslu tomu, dál oba bratři zachovali. A tak úspěšně plánoval a řídil nová a nová tažení. To Vladimír se držel zpátky. Jen naoko byl zbojníkem. Často tajně část lupu uschoval a chudým v kraji rozdal, aby svému svědomí ulevil. Při návratu z jedné z takových cest padla tma na les a on pěšinu ztratil. Naštěstí roubená chaloupka na stráni na pasekách do cesty mu přišla a dobří lidé, co v ní žili, poskytli mu přístřeší. V noci se mu zdál zvláštní živý sen.

Časně zrána vstal a spěchal za svým bratrem, vyjevit mu to vidění. „Bratře múj, zdál sa mně zlý sen, byl jak živý. Žene sa na nás velká pohroma. Pokáď duše svoje nenapravíme, řemesla svojeho nezanecháme a do bezpečí sa neschováme, bude s nama zle! Poslúchaj mňa  a věř mně, v kosťách to čuju!“ Vojen se smál, až se za břicho popadal a myslel si, že bratr jen blouzní. Pak svolal muže k další výpravě a jeho slov nedbal. Netušil, že v Meziříčí se už panské vojsko šikuje k tažení na hrádek.

Proroctví se brzy naplnilo. Když se v noci vojsko k hrádku přiblížilo, stráž držící Vladimír se snažil své druhy probudit a zachránit tak před zkázou je i hrádek. Avšak marně. Vojen a jeho muži, zmoženi oslavami po další z úspěšných loupežných výprav, tvrdě spali. Vladimír věděl, že by sám proti přesile sváděl marný boj. A tak včas utekl a vydal se k chalupě, kde již jednou bezpečí našel. Rychlým, tvrdým útokem vojsko hrádek dobylo a většinu lapků pozatýkalo. Jeho zkázu dokonaly ohnivé plameny, které tehdy zbarvily oblohu nad Bečvou do nachova. Dílo bylo dokonáno.

Vladimír řemeslo zbojnické „pověsil na hřebík“ a vyučil se tesařem.  Dceru pasekářů z chaloupky za ženu si vzal, založil velkou rodinu a děti jeho postupně postavily další chalupy v okolí. Nová dědina tak počala vznikat.  Už navždy však zůstala spjata s pověstí o hrádku, kde zbojníci sídlili a veselili se. A tak se jí začalo říkat Veselá. Veselo tam bylo, je a snad i bude. Neboť tam, kde lidé se srdcem na pravém místě žijí, kde dobro vítězí nad zlem, poctivost nad chamtivostí a moudrost nad hloupostí, tam se dobře žije a k veselosti vždy důvod je.

 

A Vojen? Snad se mu prý podařilo v poslední chvíli uniknout. Říká se, že směrem na východ se vydal, kde dnes Rožnov leží. Tam na kopci snad nový hrad sobě vystavěl. Ale to už je zase jiný příběh…

Sepsala: Petra Pavelková 

Ilustrace: Ing. Zdeněk Palát